S Libuší nás porazila především vlastní ustrašenost
Dobře jsme věděli, jak kvalitní soupeř nás čeká, že Libuš vyhrála šest utkání v řadě a jako jediná z Pražského přeboru letos ještě nepoznala porážku. Bohužel to asi až moc dobře věděli i kluci, kteří celý zápas odehráli ustrašeně a příliš zataženě bez odvahy útočit. Porážka 1:10 je tak hlavně porážkou pro naši hru, která neukázala za celé utkání světlejší moment.
V první řadě je potřeba uznat kvality soupeře, dvě nabité sedmičky technicky zdatnými a v mnohým případech i urostlými hráči byly nad naše síly, to je zkrátka fakt, který si musíme připustit. Soupeř podal koncentrovaný výkon, od první chvíle věděl, jakým způsobem chce hrát a nebral žádné ohledy. Bohužel mi je brali až příliš.
Začátek utkání byl vyrovnaný, kluci včas dostupovali a snažili se tlačit na rozehrávku Libuše. Dařilo se jim to dvacet minut, pak začal její tlak sílit a náš obranný blok se stahoval stále hlouběji. To vyústilo ve vedoucí gól, když hráče Libuše před pokutovým územím nikdo neatakoval a ten z dálky trefil přesně. Další dvě branky byly jako přes kopírák. Záloha zalezla hluboko mezi obránce, čekala rozehrávku, nevystoupila, nenapadala střelce a ten jednoduše pálil a pálil přesně.
Poločasový stav 0:5 byl krutý, možná až příliš, soupeři tam spadlo všechno, nám nic, ale to především proto, že jsme se o to ani nepokusili. V kabině se hlas nezvyšoval, bylo by to zbytečné a kluky poslalo psychicky ještě níž. Nikdo nic neodflákl, kluci makali. Marně jsem jim vysvětloval, že se ale musí tlačit víc dopředu, obranná trojka musí stát u útočníků, i kdyby to mělo být na polovině soupeře. Báli se. Báli se rychlých protiútoků do prostoru za nimi. Neměli na soupeře a cítili to.
Nechtěli se vzdát, to ne, ale bylo těžké jim zvednout hlavy, protože se báli. S podobně kvalitními týmy musíme podat výkon na hraně, riskovat, jít do útočných akcí i za cenu ztráty a dalších inkasovaných branek. Bohužel se tak nestalo, moc jsme neútočili, přesto dostali dalších pět branek. Pár záchvěvů útočení jsme předvedli až v závěru. Čtyři, pět útočných akcí se dá útokem nazvat, jedna branka je také fajn, ale je to sakra málo.
Porážka 1:10 mě nemrzí z pohledu výsledku, ani z pohledu tabulky, ale s pohledem na naší hru, která byla až příliš ustrašená. Kluci si věří méně, než věřím já jim. Psychika je základ, která v podobných utkáních logicky není na naší straně, ale se sebevědomím se dá pracovat, musíme s ním pracovat, protože kluci na to mají, jen to musí zjistit.
