Stejně tomu bylo i dnes, kdy kluci na domácí půdě před natěšenými rodiči doslova rozstříleli rivala z Přední Kopaniny 8:1, a to prosím s poločasem 7:0! To už si zaslouží smeknutí klobouku a velké pochvaly. Byly na místě, byly zasloužené, byly plné úsměvů. O tom ten fotbalový život má být především.
rn Ze všeho nejvíc mě těší vzpomínky, jak radostně na sebe kluci po zápase naskákali, zazpívali vítězný pokřik, poplácali si s rodiči a vesele naskákali do aut, aby si užili víkend s dobrým pocitem. Už před zápasem jsem je upozorňoval, že mám před sebou tříhodinovou cestu na Moravu a že ji chci prožít s úsměvem. Povedlo se! Sedím ve vlaku a pro spolucestující jsem nejspíše za blázna.
Sedím, dívám se z okna a usmívám se. Kluci, díky, umíte to se mnou. A rozloučení typu: „To se Vám to teď pojede, co trenére?“ mě zkrátka baví a asi nikdy neomrzí. rn Jestli měli kluci co napravovat po smolné porážce z minulého kola, napravili to se vší parádou. Dnes večer nás totiž nečekal vůbec snadný soupeř. Přední Kopanina byla v tabulce dva body nad námi, čtvrtá, nám patřila šestá příčka.
Teď je vše naopak, zaslouženě! rn Od prvních minut jsme byli lepším týmem, rychle přecházeli do útoku, účinně napadali soupeřovu rozehrávku a byli nebezpeční. Opět nás zradila v častých případech koncovka, ale rozhodně méně než soupeře, kterého několikrát úžasně vychytala naše celoroční opora v brance, Michal…