Den blbec, dalo by se říci hned v úvodu, když se pokusím shrnout dění dnešního dopoledního turnaje na domácím hřišti. Ze tří soupeřů (Řepy, Lochkov, Loděnice) jsme dokázali porazit jen prvně jmenovaného, ostatní soupeři nás výsledkově přehráli, ať už se štěstím, větší kvalitou nebo díky věkové a výškové převaze. rn O fyzických předpokladech to ale dnes nebylo, alespoň ne na naší straně.
Kluci mohli se všemi týmy držet krok, ale potřebovali by trošku toho štěstí, v některých momentech i odvahy a bojovnosti. Dneska to zkrátka nebylo ono. Když už jsme se do šance po pěkné kombinaci dostali, nedokázali jsme překonat brankáře, a když už jsme ho překonali, pár centimetrů k cíli opět chybělo.
rn Těžko v takových momentech klukům něco vytknout, protože v průběhu turnaje bylo znát, že starší soupeři mají více sil, které nám naopak rychle ubývaly. Když jsme v závěrečném zápase prohrávali s Loděnicemi 0:3, přišel ke mně o poločase zlomený tým. Sklopené hlavy, unavené nohy, žádný úsměv. V tu chvíli nemělo smysl na kluky vyvíjet tlak nebo snad křičet. rn Klekl jsem si k nim, chytl kolem ramen a jen povzbuzoval.
Chtěl jsem, aby věděli, že přesně v takových chvílích jsem tady s nimi. Trávím s těmito kluky šest hodin týdně, protože v ně věřím, vím, co v nich je a baví mě. Občas holt přijdou podobné dny, kdy musíte uznat kvalitu soupeře a to, že to není náš zápas. Rozhodně jim nechci mazat…