Všechno to vlastně odstartovalo už předzápasové rozcvičení, při kterém kapitán týmu Adam Derose spatřil soupeřovi hráče a s úlevou prohlásil: „Oni jsou stejně malí jako my.“ Takže to půjde, problesklo mi hlavou. Strach z velikosti soupeře určuje už předem osud zápasu. rn I tak ale v úvodních minutách byl znát na zličínských hráčích ostych z první ostré herní zkušenosti.
Rodiče s fotoaparáty za brankou, soupeř, který z počátku razantně vzdoroval, to byly maličkosti, které jsme museli postupně překonávat. Paradoxně nám pomohla vedoucí branka domácích. Na tu odpověděla naše druhá čtyřka (hrálo se systémem brankář a čtyři hráči do pole), když za ní vyrovnával útočník Matoušek. Tím se i nevědomky zapsal nesmazatelně do historie klubu, jako nejmladší střelec Zličína.
V říjnu tato naše nejmladší naděje oslaví teprve páté narozeniny. A pak už to šlo. Kluci a Nikol pochopili, že když si dovolí kličku, přihrávku a neuhnou v souboji, že se mohou postupně dopracovat k pořádnému počtu branek. Do poločasu se tak skóre vyšplhalo k našemu vedení 6:1. Domácí jsme jen sporadicky včasným napadáním pustili za polovinu hřiště. Druhý poločas pokračoval v podobném duchu.
Naši přidali ke svému brankostroji i řadu pohledných fotbalových akcí. Především Pavlík s Nikol se nebáli přihrávat jeden druhému a dopřát tak potěšení i náročnějším divákům. Že jsou v našem týmu i pořádní srdcaři se ukázalo…